Před denní směnou toho jako obvykle moc nenaspím. Je třicet tři minut po půlnoci, oči se ne a ne zavřít, v hlavě víří obrazy a myšlenky. Takhle je to vždycky, když mám pár dní volno, čtu, píšu, tvořím, sleduju filmy a pak ten kolotoč myšlenek a nápadů neumím jen tak na povel vypnout jen proto, že musím zítra do práce. Venku prší, bubnování do parapetu, do skel.
Melody of the falling rain.
Je noc. Svobodomyslná, hýčkající, přemýšlivá, uklidňující. Všechno se zdá být paradoxně jasnější a jednodušší, mysl je pročištěnější a neruší ji přespočet podnětů. I zvuky vnímáme jinak. Krajina noci je tak křehká a intimní, jak jen ve čtvrt na dvě v noci, s kapkami deště, může být…
After all, it is rain that grows flowers.
Chodníky i silnice jsou zčernalé, voní hlínou a deštěm a já vdechuju okamžik, přítomnost, pomíjivost, přemýšlím o křižovatkách života.
I like the smell of the rain. Budou dvě hodiny, ve 4:30 vstávám do práce, domů dorazím v 8 večer. Někdy svou práci vážně nesnáším. A nebo možná jen ten neúprosný chronos.
Sotva jsem zavřela oči, zvoní budík. V nestydatě morbidní ranní hodinu vycházím z domu. Kráčím rozmočeným městem a přaskakuju kaluže a žížaly.
Raindrops on my eyelashes, cause who needs umbrella, right? V koutcích očí nevyspání, nefunguju ani z poloviny tak, jak bych měla. Mechanicky kupuju lístek, dřímám v autobuse, jdu cestičkami, které znám nazpaměť, odemykám. Ještě jednou se nadechnu deště, který je cítit ve vzduchu. Kdo ví, jak dlouho zase nezaprší…
I might be crazy, but you know, some people feel the rain, others just get wet.
Meet me in the pouring rain.
